Obrazy primátorů pro mne byly výzvou
říká akademická malířka Blanka Valchářová

Opavská veřejnost zná jméno Blanky Valchářové především ve spojitosti s obrazy opavských primátorů. Tato akademická malířka je významnou českou reprezentantkou výtvarného směru zvaného hyperrealismus. A jako taková vytvořila hned čtyři realistické portréty mužů, kteří stáli v čele našeho města. Pomohla tak radnici navázat na starou tradici portrétování někdejších purkmistrů. Protože se blíží spojené oslavy 790. výročí Opavy a zahájení Dnů evropského dědictví, není od věci představit umělkyni, která se zcela nepochybně „vmalovala“ do nejnovější historie.

U každého talentovaného jedince lidi zajímá, kdeže se ty výjimečné geny vzaly? Jste po mamince, nebo tatínkovi, nebo spíš po prarodičích.

Musím přiznat, že žádné nadprůměrné talenty jsem v nejbližším okolí rodiny neobjevila, je pravda, že tatínek pochází z Valašska a tam se děti s láskou k folklornímu umění už rodí. Maminka ráda a dobře malovala na porcelán, ale to je tak všechno. Však já jsem sklony k malování v sobě objevila také docela pozdě. Nejdříve jsem se zajímala o biologii, zvířata a rostliny, takže jsem dokonce uvažovala o tom, že budu veterinářkou. Výtvarno mě pořádně chytlo až ve čtvrtém ročníku vítkovského gymnázia, tehdy se změnilo mé vnímání prostoru.

To zní zajímavě. Tvrdíte, že nebyly žádné dětské soutěže, ani žádná základní umělecká škola?

Jestli byly nějaké výtvarné soutěže, pak si je nepamatuji. Naopak mám doma diplom za umístění ve školním kole matematických soutěží. Základní uměleckou školu jsem začala navštěvovat právě až v tom posledním ročníku gymnázia, tedy před maturitou. Tam jsem poznala Miloše Kačírka, tehdejšího ředitele opavské základní umělecké školy, vzácného člověka a skvělého učitele. Není už bohužel mezi námi. Chtěla jsem původně studovat oděvní návrhářství, ale to byl tehdy obor téměř nedostupný. Ostatně ani jiné vysokoškolské výtvarně zaměřené studium nevypadalo pro obyčejnou holku z malého města nijak nadějně. O přijetí na uměleckou vysokou školu v Praze jsem se ucházela sedmkrát.

Tomu se tedy říká vytrvalost! Hlavně, že se to povedlo.

Ano, byla jsem vytrvalá, ale i díky tomu, že jsem kolem sebe měla lidi, kteří mě podporovali a já jsem podporovala je. Takových houževnatých nás bylo víc, navštěvovali jsme v Praze výtvarné kurzy, připravovali jsme se na tu školu, debatovali jsme o umění i o své tvorbě. Změna politického systému nám nakonec otevřela dveře. Najednou se na Akademii výtvarných umění dostala celá skupina těch, kteří byli dříve i několikrát odmítnuti.

Jistě nám prozradíte, kdo z pedagogů vás nejvíce ovlivnil?

Pochopitelně to udělám velmi ráda. Byl to můj učitel a velký vzor Zdeněk Beran, u kterého jsem studovala klasické malířské techniky. Jsem velmi hrdá, že patřím mezi jeho žáky a ještě pyšnější jsem, že jsem mohla spolu s ním, s Theodorem Pištěkem či Pavlem Nešlehou a dalšími vystavovat na společných výstavách. Bylo to zhruba před deseti lety v Hradci Králové a pak v Plzni. I teď nedávno s profesory Šejnem, Dlouhým a znovu se Zdeňkem Beranem v Litoměřicích.

Ovšem já vím, že jste také vystudovaná restaurátorka, nebo ne?

Ano, je to tak. Souběžně jsem na Akademii začala studovat také v ateliéru restaurování malby a polychromované plastiky u Karla Strettiho. Jsem asi jediný student, který studoval sedm let a absolvoval najednou oba tyto obory. Aspoň o nikom jiném nevím.

Jste také reprezentantkou hyperrealismu. Můžete nám laikům tento směr trochu přiblížit?

Hyperrealismus byl vnímán jako malířská metoda, která se na přelomu 60. a 70. let stala stylem. Umělec, na rozdíl od fotorealismu, ustupuje od doslovné ilustrace konkrétní scény nebo předmětu a tvoří iluzi reality za pomoci obrazových elementů, takže realitu vlastně namísto zobrazování simuluje. Pro zajištěné přesnosti může být použito cokoliv, včetně primitivních technik. Téma bývá emocionální, sociální, kulturní nebo politické. Pak jsou v hyperrealismu ještě důležité výrazové prostředky. Ty mé například spočívají v zastavení času a monumentalizaci.

Naši čtenáři vaše jména znají především ve spojitosti s portréty opavských primátorů. Jak k tomu došlo?

Všechno začalo tím, že v roce 2000 Moravskoslezský kraj věnoval Opavě sbírku dvanácti  historických portrétů bývalých opavských purkmistrů. Sbírku předtím spravovalo bruntálské muzeum. Opavská radnice se rozhodla v této krásné tradici, která trvala od roku 1797 až do třicátých let minulého století, pokračovat. Zástupci radnice mě proto oslovili s žádostí, zda bych mohla namalovat prvního poválečného demokraticky zvoleného starostu Vladimíra Mařádka. Bylo to překvapení, ale současně to pro mě byla velká výzva, kterou jsem nemohla odmítnout.

Vzhledem k tomu, že Vladimír Mařádek již nežil, nebyl to asi jednoduchý úkol, že?

Máte pravdu. Všechny dřívější portréty byly namalovány podle žijících osob. Já jsem měla k dispozici jen fotografie a texty, které mi poskytla rodina. Hodně věcí jsem si přečetla, hovořila jsem s rodinou i s několika pamětníky. Chtěla jsem si udělat co nejpřesnější představu. Vladimír Mařádek stál v čele města jen od roku 1945 do roku 1948, ale šlo rozhodně o vynikající osobnost optimistického a charakterního člověka. Překvapilo mě jeho mládí, v době, kdy byl zvolen starostou, měl pouhých 26 let. Asi nejvíce mi pomohla fotografie, na níž byl zachycen s Edvardem Benešem, který navštívil Opavu krátce po válce. Abych vystihla tu nadšenou náladu, umístila jsem Mařádkovi do klopy saka národní trikoloru.

S dalšími portréty to už asi tak složité nebylo.

Bylo a nebylo, jak se to vezme. Portrétovala jsem prvního polistopadového primátora Jiřího Staňka, po něm primátora Jana Mrázka a zatím v poslední řadě byl Zbyněk Stanjura. Se všemi jsem hodně mluvila, abych je blíže poznala. Všichni byli trpěliví, poznala jsem je nejen jako první muže města, ale také jako soukromé osoby. S Jiřím Staňkem jsme debatovali hlavně o změnách ve společnosti. Primátora Mrázka jsem znala už předtím. A i když jeho rodinné zázemí je také prosyceno výtvarnem, bavili jsme se více o ekologii než o umění a tak jsem se dověděla zajímavosti z historie a probírali jsme i alternativní zdroje energií o kterých se tehdy hodně diskutovalo. Zase jiná byla setkání se Zbyňkem Stanjurou. Má systematické uvažování, což vyplývá z jeho oboru informatiky, a velmi to vyhovovalo naší komunikaci. Založil v Opavě moderní archiv na městskou agendu, takže šla řeč hodně kolem toho. Kromě toho má smysl pro humor.

Kde jste je ale portrétovala? Na radnici asi sotva.

K těm prvním setkáním došlo na radnici, ale vlastní portréty vznikaly v mém ateliéru ve Stěbořicích. Tvorba jednoho portrétu trvá zhruba půl roku, je to docela složitá záležitost, od napnutí plátna, kresby, izolace kresby, podmalby, malby, až k finálním lazurám. Všechny jsem malovala renesanční technikou nanášením vrstev, používám také silného zvětšení, aby mi neunikla žádná maličkost ve tváři portrétované osoby. Ta potom dodá obrazu ten opravdový, živý výraz. Chci jen říci, že v tomhle je Opava v republice docela ojedinělá. Ovšem jinde, třeba ve Velké Británii, je portrétování významných osobností města nebo nějaké významné firmy častou záležitostí.

Vraťme se k vám. Máte čas na jiné koníčky? Jak a kde relaxujete?

Musím se přiznat, že mým velkým koníčkem je naše zahrada. Pořád něco vysazuji, přesazuji, okopávám a experimentuji. Samozřejmě se ráda věnuji dcerce Karolíně, ukončila první třídu a chystá se do druhé. Chodí do baletu, hraje na flétnu, ráda a pěkně zpívá. Každoročně si zajedeme do Španělska k naší rodinné přítelkyni Věře Hofbauerové Abela. Je to architektka, která například rekonstruovala rodný dům Antonia Gaudího v Riudoms, a protože bydlí nedaleko dlouhodobého působiště Joana Miró, je vždy důvod k debatám o katalánském umění.

Co byste vzkázala našim čtenářům?

Ráda bych je pozvala do Holešova na tamní zámek. Je tam až do 28. září velká výstava. Jde o průřez tvorbou členů sdružení Mánes, a to od založení až po současnost. Myslím, že ta výstava stojí za zhlédnutí nejen proto, že tam jsou i mé poslední obrazy, ale mohl by to být i pěkný cíl rodinného výletu.

Milena Křístková, Region - srpen 2014, redigováno




" ... iuDicavit iudicium mEUm
et redempta Sum "



zpět